Časopis Vlasta

16.10.2022

Marcela Vymyslická: Krejčovinu mám pod kůží, jak píše Hana Halfarová pro časopis Vlasta.

Dámskou krejčovou byla její babička, prababička a dokonce i praprababička. Marcela Vymyslická spojila řemeslo s oděvním návrhářstvím. Ctí precizní střihové konstrukce, ale do kašmírového ponča klidně udělá díru. Duší elegantní punkerka, která na modely přenáší motivy ze svých obrazů.

Text: Hana Halfarová, Foto: Jiří Zerzoň a archiv M. Vymyslické

Ve svém archivu máte spoustu výstřižků se střihy, které kdysi vycházely ve Vlastě. Krásná a vzácná pozůstalost.

Po babičce Zdence, která mě vše učila a taky mě šitím "mučila", když se mi zrovna moc nechtělo. Ale šít na panenky mě samozřejmě bavilo. Ještě si pamatuju, jak si děda chodil podávat Sportku a jí kupoval Vlastu. Kromě střihů tam vycházelo spousta návodů na vyšívání, háčkování i pletení. Babička je poctivě vystřihovala a lepila. Chystala mi - z dnešního pohledu - takový book pro budoucí návrhářku.

Podle některých střihů z Vlasty šijete doteď. To jsou tak nadčasové?

Jsou výborné! Staré výstřižky střihů na zvonkové sukně a široké kalhoty mi visí přímo na nástěnce, protože je to nesmrtelná móda. Jsou tak jednoduše nakreslené, že nemusíte dělat žádné složité střihové konstrukce. Na čtverečkovaný papír si uděláte základ v měřítku 1:10 a vyleze vám střih, který jen přenesete na papír.

Překvapilo mě, kolik žen ve vašem rodu bylo dámských krejčových. To je nevídané!

Ještě nějaké tety, jedna z nich byla konstruktérkou. Úsměvná shoda náhod je, že si babička, za svobodna Lorková, vzala dědu Mettera (metr - německy das Meter, pozn. aut). Kdysi se krejčové neučily na učilišti jako už já, ale chodily do dílen k mistrovým, takže teorie i praxe za pochodu. Babička vyprávěla, jak u své mistrové půl roku jen kličkovala a stehovala, protože ji k šití nepustila. Než se učeňky vyučily, trvalo to klidně osm devět let, pak u své mistrové většinou zůstaly. Jejich praktická úroveň byla mnohem vyšší než teď, kdy se obor dámská krejčová skoro neučí, alespoň na Moravě ne. Velká škoda.

Vaše maminka z rodinné tradice vypadla?

Mamka i její bratr mají těžkou oční vadu, takže šít nemohla.

Vy jste se naopak díky své vrozené vadě kyčlí k šití dostala.

Odmalička byl můj sen stát se zdravotní sestrou. Pamatuju si, jak mi babička šila a pak škrobila bílé čepce a zástěrky, pořád jsem někoho ošetřovala... Možná to bylo tím, že jsem v pěti letech strávila kvůli Perthesově chorobě dva roky v nemocnici. Naši za mnou mohli přijít na návštěvu jednou za šest týdnů, takže celou mojí náhradní rodinou byly děti na oddělení a hlavně zdravotní sestry. Vysněnou profesi bych ale kvůli vrozené vadě dělat nemohla, takže jsem nakonec k babiččině radosti skončila u krejčoviny.

Kdy jste začala mít z řemesla radost vy sama?

Doma jsme měli šlapací stroj, který vám klidně prošije prst. Babička mě k němu nechtěla pouštět, takže jsem z počátku všechno šila v ruce. Zlom přišel až na učilišti - na oboru Dámská krejčová pro Módní tvorbu. Tehdy jsem zjistila, že můžu babičce rozstříhat prostěradla, nabarvit je a šít z nich třeba sukně, na které jsem ještě našívala různé aplikace. Šila jsem i sousedkám, dederonové zástěry, a těšilo mě, že mají na sobě něco mého, i když to byl upřímně extra hnus. S učňákem jsme často jezdívali do Prahy na výlety a do divadel - s holkami jsme se třeba jednou domluvily, že si všechny ušijeme bílé balonové kalhoty... Že můžu nosit něco svého a vypadat jinak, mě neskutečně bavilo a naplňovalo. Tehdy jsem se začala do krejčoviny nadšeně propadat.

Jaká jste byla učeňka?

Rebelka, co chodila často na kobereček. Nosila jsem náušnici v nose - zlatého hada, mám ho schovaného dodnes. Důrazně mi říkali "Jestli si tu náušnici okamžitě nevyndáš, vyhodíme tě ze školy!" To bylo ještě za totality...

Ale nevyhodili. Po učňáku jste šla rovnou na střední oděvní školu?

Vůbec ne. Měla jsem dlouhou pauzu, protože na začátku devadesátek přišla vlna fast fashion a řada oděvních podniků i luxusních krejčovství krachla. Vyšla jsem ze školy a nemohla jsem sehnat práci, jakou bych chtěla dělat. S holkami jsme šily péřové bundy, chvíli jsem šila spodní prádlo, pak jsem pracovala u staré paní mistrové v krejčovství v Karviné... Nakonec jsem skončila na devět let ve stavebnictví, kde jsem dělala interiéry. Postupně jsem si doplňovala vzdělání a šila si doma. Na střední oděvní školu jsem šla spíš kvůli maturitě, než že bych chtěla budovat kariéru jako krejčová. Je zajímavé, jak mě ten osud vedl. Krejčovinu jsem dlouho nechávala ležet ladem, ale pod kůží jsem ji měla určitě. A pak přišlo rozhodnutí, že se tím chci živit naplno.

Nakonec jste ještě vystudovala oděvní design a módní návrhářství na lidové konzervatoři v Ostravě. Bylo to nutné? Už jste byla přece zkušená krejčová.

Věděla jsem, že pokud nepůjdu ve vzdělání výš, nemůžu nabídnout nic kreativního, i kdybych to měla v hlavě. Jednak bych to neuměla dát na papír, protože kreslit modely je něco jiného než je vytvářet. A pak oděvní návrhářka je v povědomí lidí prostě víc než dámská krejčová. Propojit obojí pro mě bylo nesmírně důležité. Navíc jsem měla úžasnou učitelku Janu Smékalovou, které mě naučila především kreativně myslet. Doteď jsem jí vděčná, že dokázala vycítit, jak moc potřebuju spojit krejčovinu a design.

Proto o sobě říkáte, že jste oděvní návrhářka, výtvarnice, dámská krejčová a konstruktérka.

Konstrukce střihů - to je úplně sólo obor, který je velmi důležitý a taky nejtěžší. Myslím, že teprve nedávno jsme to začaly dělat v ateliéru opravdu důkladně. Vypočítat střih u náročného modelu přesně na konkrétního člověka je nesmírně časově náročné, v oděvních provozech na to měli přímo specialistu. Teď už o sobě můžu říkat, že jsem i konstruktérka, protože se tomu skutečně věnuju. Střihy dělám ještě podle vzorců, které mám ve starých školních sešitech. Chcete je vidět?

Určitě! Ovšem to je úplná geometrie!

Přesně. Geošku jsem měla ráda. Podívejte, toto je základní konstrukce dámského pláště a tady střihová šablona na kalhoty. Právě střihy ve Vlastě to celé zjednodušily a přenesly na čtvercovou síť. Vidíte, jak jsou ty sešity jeté? Pořád v nich listuju. A když vedu kurzy šití, ukazuju je účastníkům s tím, že tohle fakt nepřeskočí. Krejčovinu totiž nejde dělat, aniž by pochopili konstruování střihů a naučili se šít ručně. Už moje babička říkala, že mít to v rukách je důležité - ruční šití je základ, kdy se učíte nejen trpělivosti.

Můžu se naučit šít podle videí, třeba na YouTube?

Chcete-li se naučit šít, je důležité, aby vám to někdo nejen ukázal, ale také opravoval chyby. Myslím, že z video návodů vám vždycky něco uteče. Naučíte se třeba dílčí sešívání švů, ale už nepochopíte, co dělat se spodními délkami, jak to začistit... Kdo má, jak se říká, krejčovsky o kolečko víc, dokáže chybu vidět a zvládne to. Ale takových lidí je mizivé procento. Online se můžete naučit šít něco, ale ne všechno. A vy to potřebujete zvládnout jako celek.

Kurzy šití vedete přes deset let, zájem o ně narostl během pandemie.

Byl to doslova nával. Hodně lidí má šicí stroje doma, schované někde na půdě. Vytáhli je a většinou jim nefungovaly, takže i opraváři měli za covidu najednou dost práce. Pak si k nim sedli a zjistili, že roušku prostě neušijí, protože to není vůbec snadné. A mnozí při tom zjistili, že šít je baví a chtějí se to naučit. Někomu stačil jednodenní kurz základů, aby si mohl doma ušít třeba ubrus. Mnoho žen si ale koupilo nový stroj a začaly šít i složitější věci. Těší je i vybírat a kupovat kvalitní látky a pak nosit vlastní originální kusy. Přibývá žen, které se vracejí k tomu mít v šatníku jen pár kvalitních věcí, které jim dlouho vydrží, opravdu je nosí a chytře kombinují.

Jdou cestou slow fashion. Pomalá móda zahrnuje i nákupy v second handech - i vy je milujete.

Pro mě jsou i velkým zdrojem inspirace. Vyhlédla jsem si například jeden holandský sekáč, kde mají úžasné věci se specifickými střihy. Koupím zajímavou halenku, rozstřihnu ji napůl, rozpárám jednu část a rozložím si ji, abych viděla její střih. Bývá totiž úplně jiný než u českých halenek. U nás se šijí košile s vyztuženými límečky; v Norsku, jestli se nepletu, nemají límce vůbec žádnou výztuhu, což je skvělé. Takže i já šiju košile s "planďáky" - límci bez výztuhy.

Zmínila jste kvalitní materiály. Sama jste začínala s pravým hedvábím, které vás dodnes fascinuje. Proč?

Chtěla jsem prorazit s něčím neobvyklým a luxusním. A z hedvábí nechce šít skoro nikdo - je to organický materiál, který strašně klouže. Navíc je velmi drahý, až 1500 korun za metr - střihněte do toho a zkazte to, že... Chcete-li ušít z hedvábí tílko nebo úzké šaty, musíte střihnout zešikma. Po střihnutí v úhlu pětačtyřicet stupňů začne látka pružit, i když původně natahovací nebyla. Najednou máte pod rukama jakoby bláto, co teče. Takové pánské kravaty z hedvábí - to je úplně nejhorší věc na světě! Hedvábí pro mě byla velká výzva a doteď je mojí velkou vášní. Navíc má příběh - je to materiál s historií, který pochází paradoxně z Číny, kde si dlouho drželi recept na jeho výrobu.

Je pro vás důležitý původ látky?

Ano. Z devadesáti procent kupuju látky na českém trhu, hlavně bio materiály s certifikáty. Ale třeba kašmír na sukně a kalhoty objednávám z Německa, protože u nás ho seženete těžko a je příliš drahý. Ale i hedvábí kupuju od českých certifikovaných firem, které ručí za jeho kvalitu. Zákaznicím pak posílám ústřižky, aby si doma mohly spalovací zkouškou ověřit jeho pravost. Hedvábí shoří jako papír a je cítit jako spálené vlasy, kdežto "umělina" se zpeče. Z umělých materiálů vůbec nešiju, protože na ně mám alergii.

Je v dnešní době náročné sehnat do ateliéru kvalitní švadlenu?

Ale pozor na ty profese! Švadlena není to, co dámská krejčová. Dříve byly na trhu práce dámské a pánské krejčové, prádlařky, plášťařky a švadleny pro Míroděv (za socialismu lidové krejčovské družstvo, pozn. aut.). Ty se vyučily za dva roky a šily jen základní věci jako ubrusy, záclony, utěrky...

Aha! Měla jsem se tedy zeptat na dobrou dámskou krejčovou.

Přesně tak. Sehnat ji je dnes veliký problém, protože se obor jako takový už nevyučuje. Krejčové jsou už de facto jen v mém věku nebo starší a ta práce je opravdu velmi náročná na záda, oči... Naštěstí tu mám úžasnou krejčovou Markétu Veverkovou - známe se už dlouho, dokonce mě kdysi zaškolovala ve firmě, kde jsme spolu šily pomůcky pro hendikepované. Když přišla do ateliéru, měla to se mnou dost těžké. Mám bláznivé nápady, kolikrát mi nevycházejí délky, ráda nechávám oškubané konce s trčícími nitěmi... Byl to pro ni šok, protože pro krejčové je norma mít vše perfektně začištěné. Teď už si zvykla, že udělám klidně díru do kašmíru. Ustřihnu ho a odrbu, žádné složité zahýbání. Jako bych materiál nechtěla spoutávat "Klidně se párej, žij si volně!". Punk je moje duše. A moje nová minimalistická černobílá kolekce - to jsem přesně já.

Proč na vaše modely tisknete svůj podpis?

Za tím je banální příběh s mastnou skvrnou. Na konzervatoři jsem pro jeden projekt vytvořila model pro upírku. Z pletiva pro králíky jsem si na chalupě v garáži vytvarovala figurínu a na ni ušila červenou saténovou sukni. Když jsem to celé převezla do školy, zjistila jsem, že na ní je mastný flek. Málem mě ranila mrtvice! Spolužačka mi narychlo poradila, ať se přes něj podepíšu. A od té doby se už podepisuju na všechno.

Na oblečení nepřenášíte jen podpisy, ale také obrazy, které malujete.

Třeba motivy vlčích máků, ty jsou už legendární. Nebo motiv z obrazu Black Sun, můj první pokus o abstrakci (žluté šaty s tímto motivem má oblečené na úvodní fotografii, pozn. aut.). Je pro mě natolik silný, že jsem si ho nechala i vytetovat na ruku. Je to taková moje ochranářská runa, která se zrodila jen v mojí hlavě.

Máte už dospělou dceru. Pokračuje v rodinné tradici?

Moc jsem si přála, aby byla dámskou krejčovou, ale nakonec si zvolila jiný obor - knihařství. A neumí správně přišít ani knoflík, přitom jsem ji to učila. Prostě ne. Ale zase krásně kreslí... Nejmladší ze tří, osmiletý Jiříček, si naopak pořád něco šije. Na začátku covidu, kdy jsme šily roušky jako blázni, byl s námi v dílně a velkou jehlou si sešil čepku, to byl vlastně ještě ve školce. Koupila jsem mu i malý šicí stroj, ale děsně s ním hrkal, takže ještě pár let počkáme. No, kdyby byl krejčím... ježišmarjá, to by bylo krásné, ale těžké! Kdysi byli pánští krejčí výbornými mistry, kteří nejen že uměli řemeslo, ale pánskou módu i cítili. I později na učilištích se na pánského krejčího učili většinou kluci. A mezi krejčovými jsou pánské krejčové dodnes nejvíc vážené, protože ušít pánský oděv je prostě nejtěžší.

Vizitka

Marcela Vymyslická (48)

Oděvní návrhářka a dámská krejčová. Pod značkou Marva de Luxe tvoří od roku 2016, v oboru působí přes třicet let.

Dámskou krejčovou se vyučila na učilišti, poté vystudovala střední oděvní školu a dále módní návrhářství a oděvní design na lidové konzervatoři v Ostravě. Tři roky tam studovala také malbu.

Narodila se v Ostravě, kde žije s partnerem a má svůj ateliér. Je matka tří dětí (29, 24 a 8).

www.marvadeluxe.com